CO KDYBY RYBY UMĚLI LÍTAT? ANEB PÍŠU NA TÉMA TÝDNE!

Dneska mi to příjde už tak dávno. A přitom to jsou teprv tři roky od uplynutí, tích hrůzných časů. Toho strachu, co semnou vubec bude. Zdali se vyplatí, tu všechnu bolest podstupovat, jestli to má vubec nějaký smysl. Nebo zda budu moct žít život jako předtím, jestli budu moct vykonávat vše co jsem chtěla, jestli se na mě lidi nebudou dívat jak na debila.Mluvím o době strávené v nemocnici, o době kdy jsem vlastně ani nevděla co semnou bude, kdy jsem trpěla ale přitom jsem si užívala života a lidí které jsem poznala. Lidí kteří tam semnou byli a neočekavané chvíli nás všechny opustili. I já jsem čekala kdy to na mě příjde, kdy odejdu.

V tomto příšerném depresivním počasí, je člověku tak mizerně, že přemýšlí nad vším možným. Bohužel, v mém případě vše možné je jen to špatné, smutné, zničující. Padají samé otazky typu, jaké by to asi bylo kdyby se nestalo to a tamto. Nutí to pořád přemýšlet, ptát se proč? Jako malé děcko i když odpovědi velice dobře znáte, ale i přesto se dale ptáte, a snažíte si mysl překopat tak aby si myslela něco uplně jiného.
Zrovna poslední dva týdny jsem měla takovou velkou akci s názvem ,,obeť všechny doktory a operace ať už to máš za sebou", a tím valstně začal můj myšlenkový tok. Vzpoměla jsem si na vše. Až na jednu maličkost. Maličkost kterou jsem se dozvěděla teprv nedávno.
Vždycky mi bylo divný, že jsem asi jedinej pacient ke kterýmu se všichni doktoři a sestry mají, obdivujího, objímají a jsou nadšení z toho jak vypadá (i přesto když vám pořád říkaj jací jste anorektici :D). Celý tři roky jsem se o to nezajímala, až teprv teď po třech rokách, kdy mám v hlavě samé otázky.

To že jsem zkončila na okologii, jsem brala jako samozdřejmost. Ale nikdy mě nenapadlo se zeptat co by se stalo kdybych přišla o něco později. Vím, že kdybych nepřišla vubec, dneska tady nesedím a nepíšu vám. Ale až teprv teď mě napdlo se zpetat.
A bych řekla pravdu, při slově ještě měsíc a byl by konec mě mrazí přes záda. Měsíc? Co by se stalo kdyby se na mě ten ortoped znovu nepodíval? Vždyť měsíc je tak málo na užívaní si života. To člověk nic nestihne ( vždyť sem málem umřela jako stará panna :D trocha srandy musí být :D). V podstatě sem měla štěstí v neštěstí, a dorazila jsem právě včas. Jak se říka za pět minut dvanáct. Vždyť, kdyby mi neopuchlo koleno, tak se můj poslední měsíc života cpu gumovejma medvídkama, které mi pan ortoped předepsal. (Což mi připomělo článek ,,rakovinu lečili ibalgine, furt si říkam lepší ibalgin jak gumový medvidci)

A teĎ mám takovej dotaz, souvisí to co píšu s článkem an téma týdne? Podle mě jen z pulky, pro někoho možná vubec. Ale pořát tu zástává otázka co by bylo kdybch tu nebyla? Co by bylo kdybych se dál cpala gumovýma medvídkama? (To vím jistě, byla bych jich přežraná!)

ToŤ vše....